Skřetík hledá řešení
Zatímco byla Alenka v práci, malý skřetík seděl na poličce, houpal nohama, toužebně hleděl ke dveřím a nudil se. Těšil se, až se k němu Alenka vrátí. Vtom se za nim nečekaně ozval známý hlas.
"Ahoj, tak jsem tě přece jen našel," byl to Niktoš Játonebyl.
Skřetí ze samého překvapení až nadskočil: "Jé! Ahoj! Kde se tu bereš?"
"Musel jsem tě najít. Naštěstí umím dobře hledat. Stačí si někoho představit a za chvilku jsem u něj,"
To bych taky potřeboval umět," povzdechl si skřetík.
"Všechno má svůj čas," řekl Niktoš vlídně. "Nejdřív ale musíš napravit to, co jsi pokazil. Nemůžeš někoho začarovat a pak ho nechat být. To se nesmí,"
Skřetík svěsil hlavu. "To jsem nevěděl. Snažil jsem se to napravit, ale nešlo mi to,"
"Tu zebru musíš odčarovat! Ať už to umíš nebo ne! Každá pohádka musí dobře skončit. Když skonči špatně, je to nepovedená pohádka. V pohádkách se napravují ty věci, které se ve světě lidí pokazily, víš,"
"Ale já to fakt zkoušel." zafňukal skřetík a poprosil: "Pomůžeš mi, prosím,"
"Já," podivil se Niktoš, po chvíli řekl: "No, ... možná bych měl řešení, ale nevím, zda se podaří. Musíš chodit ke spícím dětem a šeptat jim do ouška: "Zebra má zpět své pruhy." Tak nějak jsem na svět přišel já - děti si mě vymyslely."
"To by mohlo vyjít!" zaradoval se skřetík, "Pomůžeš mi najít spící děti?"
Niktoš mu to slíbil: "Vím, kde chodí spát hodně dětí. Musíme to hned vyzkoušet. Nejdřív ale potřebuji kousek papíru a kousek nitě,"
"Nač," divil se skřetík.
"Protože mě nevidíš. Půjdeš za papírkem, který budu mít na provázku. Chápeš?"
"Chápu," přisvědčil skřetík.
Vzpomněl si na papírek, který odfouknul ze stolu pod stolek s květináčem. Papírek tam stále ležel. Teď už zbývalo najít nějakou nit. To byl problém, ale i ten brzy vyřešil - vytáhl nitku z jedné už své ponožky. Přivázal papírek k nitce a mohli vyrazit.
"Umíš procházet zdí?" zeptal se Niktoš.
"Neumím," přiznal skřetík.
"Ty jsi musel být hodně nepozorný žák," pravil rozmrzele Niktoš,
"Nevěděl jsem, že to budu někdy potřebovat."
"Měl jsi raději sedět doma! Tady mezi lidmi musíš umět aspoň základ!"
"Já se všechno doučím," sliboval skřetík.
"Takoví nedouci dělají jen potíže!" brblal Niktoš. Potom vzal skřetíka za ruku a protáhl ho zdi. Byli venku na ulici.
Pak už vše šlo podle plánu. Skřetík ač byl vidět, běžel nepozorován za papírkem. Za svou nenápadnost mohl poděkovat mobilům. Kdyby je lidé neměli, jistě by skřetíka zahlédli.
Nešli dlouho. Zastavili se před budovou s nápisem: ŠKOLKA. Ukryli se pozorovali.
Skřetík se díval jak děti skáčou, honí se a hlavně křičí.
"Tyhle děti nikdy neusnou, vybereme raději jiné," zabrblal skřetík.
"Usnou." řekl Niktoš, "Za chvíli se jim vybiji baterky, uvidíš,"
A opravdu. Smích pomalu utichl, postýlky už na děti čekaly. Za chvíli všechny děti spali. Skřetík vylezl ze svého úkrytu a dal se kouzlení. Přistoupil k prvnímu dětskému oušku a zašeptal: "Zebra má zpátky své pruhy,"
Najednou se zarazil, znovu se nahnul nad dětským ouškem a zašeptal: "Alenka miluje Šmrgulína,"
Niktoš se potichu zasmál: "Tohle kouzlo je nejsilnější. Z toho může být velký malér! Ale tentokrát tě z něho vytahovat nebudu. Jen budu koukat, jak to bude dál,"
