Skřetík hledá člověka
Malý skřetík se postavil na vysoký, placatý kámen a rozhlížel se. Nedaleko zahlédl podivné tvory, kteří se pohybovali sem a tam. Přemýšlel, který z nich by mohl být člověk. Po chvíli rozhodl, že tím člověkem bude to pruhované stvoření.
Už jen ty proužky ho přesvědčily - kdo jiný by mohl vypadat tak zvláštně.
Skřetík si chvilku onoho "člověka" prohlížel a srdíčko mu radostně poskočilo - konečně nebyl sám. Vesele se k němu rozběhl, aby si ho mohl pořádně prohlédnout, zapamatovat a už ho nikdy neztratit.
Jenže při výkladu rodičů nedával pozor - nevěděl, že kolem lidí se má chodit nepozorovaně.
Zebra, kterou skřetík považoval za člověka, si všimla, jak se k ní žene něco malého a zvláštního. Nejprve si myslela, že je to myška, a už se chystala utéct, ale zvědavost ji zastavila. Ještě nikdy neviděla tak malinkatého človíčka. Zůstala tedy stát a trpělivě čekala, až k ní přijde.
Sklonila hlavu, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Přičichla k němu a olízla ho jazykem. Jenže netušila, že skřeti se nesmějí olizovat. Kdo jednou olízne skřeta, už nikdy nebude jako dřív.
Jakmile se její jazyk dotkl skřetíka, zbledla jako křída a na těle jí naskákaly puntíky, vypadala jako by se mokrá vyválela v lentilkách. Ale horší bylo, že začala cvrlikat jak vrabeček.
Skřetík i zebra se vyděsili, každý po svém. Skřetík protože nechtěně zavinil nehodu "člověka" A zebra, protože ztratila své pruhy a nemohla se domluvit s ostatními zebrami.
