Kdo je Niktoš
Malý skřetík nenápadně pokukoval po pávu, který se pyšnil svým překrásným peřím. Pomalu se k němu plížil po břiše. Tu však se za ním ozval slabý hlásek: "Co se to bude dít?"
Malý skřetík se otočil za hlasem, ale nikoho neviděl. Znovu tedy svou pozornost zaměřil na dlouhé peří ptáka.
"Co se bude dít, ptám se!" ozvalo se mu znovu za zády.
Malý skřetík se postavil a začal se rozhlížet kolem sebe, ale ať napínal zrak sebevíc, nikoho neviděl.
"Kdo jsi? A kde jsi?" zeptal se odvážným hlasem.
"Jsem Niktoš. Celým jménem Niktoš Játonebyl,"
"Máš divné jméno,"
"To bude tím, že mi ho daly děti."
"A jak to, že tě nevidím?"
"Protože jsem Niktoš!"
"Jak se ti to stalo?"
"Jednoduše. Dospělí se často ptali dětí: "Kdo to udělal? Kdo to byl?" a ony odpovídaly: "Nikdo. Já to nebyl," A pak koukám - a jsem na světě."
"To zní rozumně," pokýval vážně skřetík hlavou. "A to tě nikdo nevidí?"
"Děti mě stvořily, a proto mě mohou vidět,"
"A jak vypadáš?"
"Různě ... jak pro koho. Pro někoho vypadám jako oblíbený medvídek, pro jiného jako autíčko, je to různé. Ale hlavní je, že se mě děti nebojí a vždy se mohou na mě s důvěrou obrátit. Ať se děje, co se děje, všechno beru na sebe."
"Aha, chápu. To bys mi mohl pomoci. Vidíš tam toho ptáka?" ukázal skřetík na páva. "Potřebuji jeho peří."
Nic. Ticho. Niktoš se neozýval.
Malý skřetík natáhl ruce před sebe, máchal s nimi všemi směry a pokoušel se Niktoše nahmatat.
"Kde jsi? Já tě potřebuji!" volal zoufale.
"Jsem tu. Jen přemýšlím, na co ti bude peří. Nač ho potřebuješ?"
"Potřebuji pomoct svému člověku na oblohu," řekl smutně malý skřetík a povyprávěl Niktošovi celý příběh.
Niktoš skřetíka pozorně vyslechl a chtěl hvězdičkami posetého člověka vidět. Jakmile spatřil skřetíkovou zebru, propukl v bujarý smích.
"To přece není člověk! Člověk vypadá takto!" a prstem namaloval do hlíny postavu člověka.
"To že je člověk?! Víš to jistě? Vždyť vypadá jako já - jen je větší!" Malý skřetík si sedl na bobek a pustil se do pláče. Mezi vzlyky přerývaně pofňukával: "To nemůže být pravda! To nemůže být pravda!"
"Tak si to tak neber, lidi jsou fajn. Uvidíš - určitě si svého člověka najdeš a zamiluješ," utěšoval ho Niktoš.
"Určitě ne," trval na svém skřetík.
"Přestaň bulet a rozhlídni se kolem,"
Malý skřetík si utřel oči i nos do rukávu a začal se rozhlížet kolem sebe. A opravdu! Všude bylo plno lidí - stačilo si jen vybrat. Chvilku je smutně pozoroval, a tu najednou, z klubka šedých postav, zasvítila ona! Žena v červených šatech. Jako by v něm rozsvítila lampičku - a za chvíli už z té lampičky byl ohňostroj.
"To je ona! Můj člověk!" vykřikl nadšeně skřetík, mávl rukou směrem kde tušil Niktoše, zvolal "Ahoj!" a upaloval, co mu nožičky stačily, za ženou v červených šatech.
