Záhada ztracených ponožek
Malý skřetík se u nic netušící Alenky rychle zabydlel. Líbilo se mu, že je v jejím bytě spousta skrýší - a také to, jak krásně voněla. Moc rád by měl její vůni stále u sebe. Dumal jak to provést. Napřed se poškrabal za levým uchem, pak za pravým - a dostal nápad!
Alenka se ráno probudila, protáhla se a hlasitě zívla. Pak se posadila na posteli, znovu se protáhla a opět hlasitě zívla. Dnes nikam spěchat nemusela - byla neděle.
Zdál se jí podivný a hodně zamotaný sen. V tom snu měla kočku, která kolem ní neustále kroužila a cosi lovila. Nechala sen snem a pustila se do ranního rituálu. Skřetík ji nadšeně pozoroval. Připadala mu zábavná - o hodně zábavnější než zebra. Jenže Alenka se nečekaně zavřela do koupelny. Skřetík zůstal bezradně stát v předsíni. Nelíbilo se mu, že Alenku nevidí. Přiložil tedy ucho na dveře a napjatě poslouchal. Slyšel téct vodu, potom něco puklo, pak cinklo, za chvíli něco zabublalo, a nakonec se ozvalo divoké šplouchání a vrčení. Skřetíka to vyděsilo, ale než stačil cokoliv učinit, otevřely se dveře koupelny a vyšla z nich Alenka. Taktak že skřetík stačil uskočit a schovat se. Alenka s písničkou na rtech zamířila do kuchyně. Divoké vrčení a šplouchání v koupelně pokračovalo. Malý skřetík tam zvědavě nakoukl. Zjistil, že ty zvuky dělá velká bílá krabice, kterou včera večer, když Alenka spala, navštívil. Teď mu ale nepřipadala nijak zajímavá, a tak běžel opatrně sledovat Alenku.
Alenka seděla u stolu s hrnkem kávy a ukusovala bábovku. Usmívala se. Vzpomínala na včerejšek s kamarádkami - vytáhly ji do ZOO kvůli zebře s hvězdičkami. Taky ji chtěla vidět, i když ZOO ráda neměla. Vždycky tvrdila, že tamní zvířata nic neprovedla, aby musely být za mřížemi. Přesto byla ráda, že tam šla.
Sluníčko hezky hřálo, větřík foukal a když pračka doprala, šla Alenka pověsit prádlo na balkon. Její maminka byla velký pedant - vždy dbala na to, aby ponožky visely v páru vedle sebe. Dokonce i barevné kolíčky na prádlo nesměly být pomíchané. Vždy až se vypotřebovala jedna barevná sada kolíčků, pak mohla pokračovat další barva. Takže v praxi to vypadalo asi tak, první se použily všechny červené kolíčky, pak všechny modré ... a tak dál, a tak dál.
Alenka si při věšení prádla vždycky s úsměvem na maminku vzpomněla. Koukla na svůj košíček plný pomíchaných barevných kolíčků a tiše pro sebe řekla: "Maminka by z toho barevného mumraje zešílela." A jako by ji v duchu slyšela: "Vždyť jde o estetiku!"
Alenka začala věšet prádlo, nedbajíc na barevnou shodu kolíčků. Ale vtom si všimla, že ponožky jaksi nejdou do páru.
Šla zkontrolovat pračku. Nic v ní nebylo. Znejistěla. Byla si jistá, že všechny ponožky do pračky dávala v páru.
Netušila, že za zmizením jejích ponožek může skřetík.
Jelikož skřetík Alenku velmi miloval, chtěl nosit něco, co patřilo jí, a mít její vůni stále při sobě. Ponožky byly přímo ideální. A protože ji miloval opravdu moc, chtěl jich mít co nejvíc.
