Jak Skřetík ke štěstí přišel

Nechť je vám výstrahou tento skoro pohádkový příběh. Věřte, že Vesmír stále naslouchá. 

Znám příběh jedné mladé ženy, která kdykoli neznala odpověď na nějakou otázku, vždy řekla: „Tomu nerozumím, já dělám do včel.“
Dnes je včelařkou. Vlastní osm včelích úlů.

Slyšela jsem také o jiné ženě, která si přála být pořád šťastná.

A Vesmír jí přání splnil - dostala zánět mozkových blan, ztratila rozum a od té doby je za všech okolností vysmátá a šťastná.

Další příběh je o muži, který vyrůstal jako jedináček a od dětství si velmi přál mít bratra.
I jemu Vesmír vyhověl - po smrti otce zjistil, že bratra skutečně má. Dlouho se s ním přetahoval a soudil o dědictví.

A i Alenku Vesmír vyslyšel.

Když byla malá, rodiče jí před spaním vyprávěli spoustu pohádek. Nejraději měla ty o skřítcích a skřetech, zvláště skřeti jí navzdory své nevalné pověsti připadali nesmírně zábavní a roztomilí.

Když byla větší, našla v jedné knížce návod, jak skřeta získat.

Stačilo sehnat tmavé vejce od černé slepice, nosit ho pod paží a dokud se skřet nevylíhl, nesměl se člověk umýt. Alenka se do získáni skřeta pustila s vážnosti a odhodláním, jaké mají jen děti, které ještě věří na zázraky.
Rodiče její nadšení nesdíleli. Nechápali, že mohli být svědky něčeho výjimečného.
A tak čas plynul, Alenka rostla, dospívala a na skřítky i skřety pomalu zapomněla.

Ale Vesmír nezapomněl. Ten si pamatuje všechna přání - i ta, která byla potají zašeptaná pod peřinou.