Jako kruhy v obilí
Zatímco malý skřetík přemýšlel, jak vysvobodit svého "člověka" ze spáru publicity, zebra si začala svou popularitu jaksepatří užívat. Předváděla se, nakrucovala a na každého vesele čimčarala.
Večer z toho všeho byla značně utahaná. Když konečně ulehla na nadýchanou podestýlku a začal se jí zdát krásný sen o rozlehlých pláních, přišoural se k ní malý skřetík. Chvíli jen tak bezradně přešlapoval, pak se podrbal za uchem a pokusil se zebře jeden ten puntík odfouknout. Puntík se naježil jako kartáč, ale neodpadl.
Malý skřetík se zamyslel, myslel dlouho a usilovně. Pak se podrbal, tentokrát za druhým uchem a v hlavince se mu rozsvítilo. Napadlo ho, že když puntíky nejdou ze zebry odfouknout zvenčí, půjdou možná odfouknout zevnitř. Přistoupil tedy k zebře a z plných plic jí foukl do nozdry.
Zebra překvapeně zvedla hlavu a s úžasem koukala, jak jí puntíky mizí a místo nich naskakují barevné hvězdičky.
"Čimčarara-čim-čim-čim," pravila udiveně.
Malý skřetík ustrnul, protože pochopil, že jeho "člověk" patří na oblohu.
Ráno, když koncil vědátorů otevřel dveře stáje, nestačil žasnout a omdlévat. Tahle zebra byla pro ně záhadnější než kruhy v obilí.
Zebra byla opět středem veškerého zájmu - každý její pohyb se zaznamenával a televize o ní natáčela reportáž.
Malý skřetík seděl ve svém úkrytu jak hromádka neštěstí. Usilovně přemýšlel jak dostat svého "člověka" na oblohu.
