Překvapení
Zazvonil budík. Alenka po něm plácla rukou a umlčela ho. Pootevřela jedno oko a zkontrolovala, zda je opravdu už den. Pak se v posteli protáhla a hlasitě zívla. Dnes ji čekal náročný den. Bylo totiž pondělí – a to bývá vždycky náročné. Měla teorii, že lidé nejvíc blbnou právě v pondělí. Buď jsou rozmrzelí a chtějí se hádat, nebo unavení a nemluví, jen vrčí a mračí se. V úterý se to o něco zlepší, ale ani pak to není žádná sláva.
Alenka se posadila na postel, oči měla stále ještě zavřené a bosýma nohama po paměti šmátrala po papučích. Našla jen jednu; druhou ne a ne nahmatat. Otevřela oči a podívala se na podlahu. Druhý papuč nikde. Vstala a s jedním papučem na noze se šourala do koupelny. Pohlédla na sebe do zrcadla a zakabonila se.
"Už raději nebudu chodit spát. Taková hrůza to večer nebyla. Jak to dělám?! Před spaním jsem jak princezna a teď tohle!“ zabrblala si pro sebe a konečkami prstů se snažila vyhladit z tváře obtisknutý polštář i s vtisknutým knoflíkem.
„Tady make-up nepomůže! Leda tak plastická operace – a na tu je už pozdě,“ řekla otráveně a mrskla všemi malovátky do umyvadla. Přece jen z nich vybrala řasenku a trochu s ní postrašila řasy.
„Stejně budou všichni koukat na ten knoflík.“ Mrskla řasenkou zpátky do umyvadla a začala se rychle oblékat. Než bys řekl švec, vyšla z bytu, zabouchla za sebou dveře a byla ta tam, jen papuč po ní zůstal.
Skřetík zůstal jako omráčený – tohle nečekal. Pochopil, že Alenka je tvrdý oříšek.
