Nic není náhoda
Alenka otevřela dveře svého bytu a ze zvyku šoupla sezuté boty do botníku. Kabelku položila na botník a chvíli napjatě naslouchala. Něco nebylo v pořádku. Něco bylo jiné. Něco se změnilo - ale nevěděla co. Váhavě vešla do kuchyně. Vše bylo tak, jak kuchyň ráno opustila: hrneček na kuchyňské lince s kávovou sedlinou na dně a vedle talířek s několika drobečky od buchty. Uchopila hrneček a chtěla ho dát do dřezu, když si všimla sedliny. Ani nevěděla proč, ale roztočila hrneček tak prudce, že káva málem vyšplíchla. Šplíchanec v hrnečku vytvořil obrazec podivné hlavy s úsměvem. Alenku to zaujalo. Zkoumala skvrnu a čím déle na ni hleděla, tím víc jí připomínala smějícího se skřeta mávajícího na ni rukou.
Výjev jí připadal povědomý. Zalovila v paměti - a vybavila se jí její oblíbená knížka z dětství o skřetíkovi. Váhavě šla ke knihovně a knížku z ní vytáhl. Začala porovnávat obrázek z knížky se šplíchancem v hrnku.
Ač jí to připadalo bláznivé, nebylo pochyb, že obrázek a šplíchanec si jsou až nápadně podobné.
"Tak odtud tě znám," zasmála se Alenka a šla do kuchyně umýt hrnek.
Malý skřetík zatím ležel na poličce a zálibně ji sledoval. Byl si jistý, že lépe si vybrat nemohl. Tušil, že jeho život bude veselý a šťastný.
