Variace na knoflík
Skřetík dlouho hleděl na zavřené dveře a nechápal. Pomalu z něj nepříjemné překvapení opadalo. Sám sebe se ptal, kde udělala chybu. Aby si to ujasnil, vylezl na políčku s knihami a znovu přiložil ucho ke knížce o skřetovi. Tentokrát naslouchal opravdu pozorně, ne tak halabala, jak posledně. Ano, všechno sedělo. Dokonce tu hru vylepšil. Přesto to nefungovalo. A pak mu to došlo. Za ten nezdar může Alenka!
Alenka mezitím jela v tramvaji se zdviženým límečkem a s vlasy spadlými do obličeje. Snažila se být nenápadná. Bylo to zbytečné. Každý byl zabraný do svého mobilu.
Kdyby měla krokodýli hlavu, stejně by si jí nikdo nevšiml. Od tramvaje ke kadeřnictví, kde pracovala, to měla jen několik kroků.
Kadeřnictví bylo plné vyleštěných zrcadel. Tady se skrýt nedalo. Z každé strany na ni koukal její pomačkaný obličej. Nebylo kam se schovat.
Její kolegyně vyprskla smíchem.
"Smích při pondělku?" ozval se nevěřícný hlas.
"Až uvidíš Alenku, pochopíš," řekla kolegyně a smála se dál.
Obě kadeřnice přišly zvědavě Alenku omrknout.
"To se může stát každému," řekla nejistě Alenka a snažila se vyhnout jejich pohledům.
"Můj muž jednou usnul u tchýně na vyšívaném polštáři." svěřila se jedna z žen. "Vzorek zvonků a kopretin mu vydržel až do večera."
Alenka si povzdechla.
Kadeřnictví se otevřelo. Říká se, že sdílené trápení se zda být hned lehčí. V tomto případě to ale neplatilo. Skoro každá zákaznice při pohledu na Alenčin pomačkaný obličej přihodila k dobru podobnou příhodu. Ne všechny přírody byly o pomačkaném obličeji.
"To jste dopadla ještě dobře," řekla jedná zákaznice: "Zítra už nebude knoflík vidět. Představte si, že můj muž usnul na slunci s novinami na obličeji. Víc jak týden měl dvojbarevnou tvář,"
Příhod přibývalo a všichni se královsky bavili, až na Alenku.
Cestou domů jí na obličeji zůstal už jen trochu znatelný knoflík. Zlepšení to sice bylo, ale stále to nebylo ono.
Ale ani skřetík neměl šťastný den,
