Skřetík si vždycky ví rady
Malý skřetík seděl a smutně pozoroval zebru, jak se před všemi nakrucuje, jen aby byly její hvězdičky dobře vidět. Vesele štěbetala a do rytmu podupávala kopýtky.
Vadilo mu, že svého "člověka" nemá jen pro sebe. Tak moc se na něj těšil - a teď byl zklamaný. Věděl, že je to jeho vina, a proto se nezlobil na zebru, ale na sebe.
Ze samého zoufalství ho napadlo, že by se vrátil domů, poradit se s rodiči. Chtěl s "člověkem" žít na zemi. Do oblak se mu nechtělo - tady se mu líbilo. Bylo tu spoustu barev, zvuků a vůní, zatím co nahoře na obloze byly jen mraky.
Ale tento nápad rychle zavrhl. Nelíbila se mu představa, že by musel rodičům přiznat, že z pruhovaného člověka udělal puntíkatého, pak hvězdičkovaného, a proto ho teď musí odvést na oblohu.
Když si to v hlavě srovnal, došlo mu, že by za to nejspíš dostal nějaký ten pohlavek a k tomu ještě domácí vězení navždy. A protože si svět dole opravdu zamiloval, rozhodl se, že nebude riskovat - a raději si poradí sám.
Pochválil se za své rozhodnutí a ze samé radosti začal vesele poskakovat, až vyhopskal ze své skrýše. Nadšeně se rozhlížel kolem sebe.
Zaujali ho ptáci na obloze. Se zatajeným dechem je pozoroval a čekal, kdy spadnou na zem. Jenže ptáci neměli v úmyslu padat.
"Právě tohle musím naučit svého člověka," pomyslel si malý skřetík a začal přemýšlet, jaké kouzlo drží ptáky ve vzduchu.
A protože byl moc chytrý, vypozoroval, že k letu nutně potřebují křídla z peří.
Byl šťastný - konečně našel řešení! Vždyť stačí posbírat peří! Okamžitě se pustil do hledání.
