Tady hlídá Pincaslík!
Pincaslíkovi se do hlídání Alenky nechtělo. Nebylo divu. Miloval zahradu o kterou se s láskou staral. Starší člověk, kterému zahrada patřila, neměl čas ani chuť o ni pečovat. A přestože, se o zahradu vůbec nestaral, byla široko daleko ta nejkrásnější. Skoro každý kdo šel kolem se zastavil a zahradu obdivoval. Často se ho lidi ptali, odkud sehnal tak krásné květiny. Čím hnojí. A on jen krčil rameny. Jediné co věděl, bylo, že mu na zahradu chodí ptáci a v zobáčku přinášejí semínka a sadí je. A on je za to v zimě krmí.
Niktošovi dalo hodně práce Pincaslíka přemluvit, aby Alenku pohlídal. Pincaslík hlídání přislíbil, ale řekl, že u Alenky bydlet nebude, jen ji bude chodit kontrolovat. Nad jejím bytem napsal výstražný vzkaz: "TADY HLÍDÁM JÁ! PINCASLÍK!" napsal to neviditelným písmem pro člověka, ale pro všechny jiné bytosti byl nápis velice čitelný.
A tak Alenka začala prožívat zvláštní dny. Najednou se jí přestaly ztrácet ponožky. Potom ji vyvedlo z míry, když pod kuchyňským stolem našla svůj ztracený pantoflíček. Byla by ruku dala do ohně, za to, že se tam už několikrát dívala a on tam nebyl.
Tím zázraky nekončily. Její orchidej, která už pátým rokem zatvrzele trucovala a odmítala kvést, najednou jako by zázrakem vypustila sedm šlahounů se spoustou pupenců. Taky asparágus byl najednou cely obsypán drobnými bílými kvítky. Její africké fialky se předháněly, která bude mít více květů. V truhlíku s pažitkou za oknem, z ničeho nic vykvetla ohnivě červená petůnka.
Alenka nevycházela z úžasu. Dokonce i květináč stojící v kuchyni na malém stolečku ožil. Alenka si byla jistá, že do nej zatím nic nezasadila. Přesto se v něm něco zeleného dralo na svět. Jemně to zalila vodou a pozorovala.
Ale nejvíc co ji doslova vyrazilo dech, bylo, když na venkovním parapetu uviděla vedle sebe sedět zrzavou veverku a velkého černého havrana. Oba nakukovali dovnitř a upřeně Alenku pozorovali.
