Záhadný nález
Alenka zavrávorala a Šmrgulín tiše zaúpěl. Ne proto, že ty ho kopanec od Alenky bolel, ale proto, že se vyděsil. Začal se o ni velice bát.
"Slyšely jste to také?" ptala se svých dvou kamarádek, které stály opodál a smály se.
"Co jsme měly slyšet?" nechápaly.
"Něco divného, takový podivný zvuk," vysvětlovala.
"Ty nás chceš vystrašit? Tak to se ti nepovede. Tady v lese vlci ani medvědi nejsou a zajíců se nebojíme," odpověděla zvesela Magda jedna z jejich kamarádek.
Alenka si dřepla a sklonila hlavu skoro až k tomu podivnému pařezu. Tiše poslouchala.
Šmrgulín málem nedýchal. Srdíčko mu v hrudi splašeně tlouklo. Moc chtěl vykřiknout: "Nechoď do lesa!" Ale nemohl. Hlasivky nevydaly žádný zvuk. Pokusil se ji alespoň uchopit za kotník svým kořenem, ale ani to se mu nepodařilo.
Alenka se napřímila.
"Asi se mi něco zdálo," řekla nejistě.
"Tak půjdeme, ne?" pobídla děvčata Magda a pohodila zvesela košíkem. "Než nám všechny hříbky někdo vysbírá."
Kamarádky se hned rozeběhly po úzké lesní pěšině. Jen Alenka se ještě jednou ohlédla po podivném pařezu. Zdálo se jí, že v jeho popraskané kůře na okamžik zahlédla dvě maličká smutná očka.
"Tak pojď! Nejdřív nás přemlouváš a teď se ti do lesa nechce," volaly na ni.
Alenka měla pravdu. Všude vykukovalo z jehličí spoustu hříbků. Jako by byli domluvení a zvesela na ni mávali. Jakmile utrhla jeden, hned kousek od něj se objevil další a za ním druhý.
Alenka si neuvědomovala, že se při jejich sbírání stále více vzdaluje kamarádkám a ztrácí je z dohledu. Netušila, že ji hřiby vedou stále hlouběji do hustého lesa, kde se nachází hluboká temná bažina. Nevšimla si, že příjemný vánek ustál a ptáci umlkli.
Najednou se zčistajasna začala snášet mlha, která byla čím dál hustší. Teprve když neviděla skoro na krok, zkoprněla.
Marně volala své kamarádky. Mlha jako by vše pohltila, dokonce i zvuk.
Když se tak kolem sebe bezradně rozhlížela, všimla si, že kousek od ní vidí na větvi červená ponožka.
Sundala ji a pozorně si ji prohlížela.
"Vždyť je moje. Zrovna taková mi schází. Poznám ji podle vyšité sedmikrásky. Sama jsem ji tam vyšila, když se mi z ponožky vytáhla nitka," kroutila Alenka nevěřícně hlavou, "Co se to děje? Jak je to možné?"
Nedaleko od ní, v hustém porostu, ji pozorovaly dva páry zvědavých očí.
Jedny patřily Rozumbradovi a druhé Niktošovi Játonebyl.